neděle 6. listopadu 2016

#whyirun

Tak jako asi každý den, jsem i před asi dvěma týdny četla články a prohlížela fotky o běhání. Co se zrovna kde děje, co se chystá, co je nového v běžeckém světě... Zaujala mě akce od Adidasu s názvem Rozsviť Prahu. No jo, ale účast jenom pro 200 lidí. To už bude určitě vyprodané - napadlo mě. A navíc, je to ve čtvrtek, mamka má být v práci, nemá mi kdo hlídat děti. Tak nic no, prostě jsem se jenom na chvilku zasnila.

.... o pár dní později...

Jak vám jistě došlo, opět se vesmír spojil, aby se mé přání splnilo. A tak ve čtvrtek 27.10. vyrážíme s Míšou do Prahy. Jede s námi ještě Eva, která v Praze bydlí a svezla se s námi z jihu od rodičů. Parkujeme kousek od Holešovického výstaviště, Eva bydlí asi 5 minut pěšky odsud, takže nás znalecky provede místními uličkami, ukáže kam se máme jít podívat na tržnici, kudy zpátky, kde je tramvaj, metro, kudy k výstavišti... paráda - jsem ztracená ještě než jsem zvládla někam dojít. Eva nás opouští - "To zvládnete a užijte si to." Samozřejmě, že po skoro hodině courání po Holešovicích jsem musela vytáhnout mobil, zapnout gps a spustit Mapy.cz, abychom se k výstavišti s Míšou dostaly.


Dorazily jsme včas, bylo tu jen pár lidí, ale o to větší přátelská atmosféra sálala úplně z každého. V šatně jsem potkala první známou tvář - Petru Heřman. Potkat tuhle veselou ženskou vždycky znamená dostat spršku energie a dobré nálady :-)
Jak se setmělo, začali se scházet už úplně všichni, přípravy na start vrcholily. Ještě jsme stihly popovídat s Michalem a Soňou neboli Running2.cz - děkuju za seznámení a za dáreček (svítit jsem ho ještě nikdy neviděla, ale vůbec mi to nevadí, vždycky když ho vytáhnu z kapsy, vzpomenu si na vás. )

Nutno upozornit, že tato akce není závod. Je to hlavně o zážitku, o čemž jsme se měly v zápětí přesvědčit. Všichni účstníci byli rozděleni do 8 skupin podle předem zvolené dělky a rychlosti zdolání trasy. My jsme s Míšou byly ve skupině č.7 - délka 6km tempem "na pohodu". Skupinky startovaly 5 minut po sobě, vždy když odstartovala jedna, další si dala malou rozcvičku, aby se před startem zahřála. Po rozcvičce jsme všichni najednou rozsvítili své lightsticky, zapózovali pro fotografa a opravdu pohodovým tempem jsme vyrazili vstříc novým zážitkům.


Naše kroky mířily k Trojskému mostu. Teď jsem chytrá, páč jsem si to přečetla co to je za most. Ale už na začátku jsme vedoucí skupinky říkaly, ať na nás dává pozor, abysme se neztratily, že jsme trubky z jižních Čech :-D A Jako správná trubka jsem přes ten most běžela s otevřenou pusou "Jééé, to je heeezkýýý".




Dál jsme běželi podél Vltavy (ano, to vím i bez nápovědy, jak se ta řeka jmenuje). Lightsticky nesvítily až tak moc, takže se každou chvíli ozývaly výkřiky, když někdo někam špatně šlápl. Vidět bylo sotva na kolegu před námi. Po chvíli nás přivítala hudba z první zastávky. Všichni jsme si vlezli na takové malé podium a za rytmu bubeníka jsme museli běžet na místě a čím rychleji a intenzivněji jsme dupali, tím více se rozsvicely barvy a nápis Rozsviť Prahu. Paráda - úkol splněn, běžíme dál. Pořád podél řeky,pořád v hrozné tmě.





A najednou další stanoviště. Asi 30 metrů dlouhá laserová překážková dráha. Musíme přes ni přeběhnout a nedotknout se laserové čáry, jinak změní barvu z modré na červenou. Řadíme se za sebou, výjimečně se necpu dopředu, je jasné co bude následovat. Samozřejmě - jsem první, kdo zbarvil čáru na červeno. Aspoň jsme poznali, že to opravdu funguje.




Trasa poračuje přes most (asi Libeňský) a pod další most, kde stojí pánové v bílých pláštích a ukazují nám barevné tekutiny i oheň měnící barvu. Tady už jsem zase v první řadě a míchám ohýnek.



Do cíle už je to kousek, těch 6 kilometrů (vlastně nakonec 7) jsme uběhli jako nic, opravdu hodně na pohodu. Cíl ovšem není nějaká brána nebo cílová páska. Cílem je závěrečná party, která se koná v pop-up Adidas runners clubu. Obrovská bývalá průmyslová hala v Holešovické industiální části. Když naše skupinka přibíhá, ti kteří doběhli před námi nás odmění potleskem a my jako všichni ostatní jdeme na podium zasunout kolík do symbolu Adidas runners Prague. Teď a tady na tom podiu mi už poněkolikáté za tento večer dochází, jaký to je skvělý zážitek být součástí takové akce a co pro mě dnes znamená #whyirun.



Přátelská atmosféra se od startu nezměnila, naopak je ještě větší. Jdeme se převléct a dát si jídlo. Další mega zážitek. Každý jsme měl nárok na pití, polévku, koláč a hlavní jídlo - od každého jedna porce. A to bych nebyla já, kdybych zase něco nevyvedla. Úspěšně jsem si vše vyzvedla, odnesla až ke stolu a když jsem si začala pochvalovat, jak je ta polévka dobrá.....áno, vylila jsem si jí přímo na sebe.
Ještě chvíli popovídáme, počkáme na tombolu, protože "co kdyby" - a když nic, tak se vydáváme na cestu k autu. Poučení pro příště - neparkovat u startu, ale u cíle, pokud tyto dvě místa jsou rozdílná. Štrádovat si to noční Prahou bylo pro holky ze Sobíku dost silný kafe. Ještě že to zase jistily Mapy.cz a klíče v ruce pro ubodání případného útočníka.

Shrnuto a podtrženo: luxusní akce ! A tak příští rok snad zase naviděnou !































neděle 9. října 2016

Pohádka o zlaté medaili

Dnes vám budu vyprávět, jak se z pohádky a snů stala skutečnost.
Ale pěkně od začátku...
To je tak - když v něco věříte, když to máte v hlavě - ono se to stane! Určitě to není poprvé co to tady píšu. Ale dokud to nezažijete, nezačnete si to uvědomovat, tak tomu neuvěříte. Přesně vím, kdy u mě nastal tento okamžik "uvědomění si", že cokoliv si usmyslím, o čemkoliv budu snít, tak se stane. Bylo to přesně před dvěma roky - s běháním to nemělo nic společného, ale splnil se mi velký sen. A tehdy mě napadlo, že bych si mohla začít plnit další - třeba se zůčastnit běžeckého závodu. A tak jsem se úplně poprvé 25.10.2014 postavila na start prvního ročníku závodů série Night run v Českých Budějovicích. S vypětím všech sil jsem dofuněla do cíle s časem 35:23. Ani omylem by mě tenkrát nenapadlo, co v mých milovaných Budějcích zažuju o dva roky později.


Před několika měsíci jsem se dočetla, že je možné přihlásit se na Night run ve speciální kategorii - Blog run - kategorie pro bloggery (to jsou ti, co mají potřebu své myšlenky, pocity, zážitky a fotky publikovat v písemné formě na internetu na takzvaném blogu :-)) A tak jsem si řekla, že se tam přihlásím. Na každé město, ve kterém se Night run běží bylo vyhrazeno 20 volných startů v této kategorii. Až do dne startu jsem očekávala, kdo kromě mě se v této kategirii přihlásí, s kým se seznámím, s kým budu "bojovat" o umístění. Kategorie Blog run se měla totiž vyhlašovat samostatně. Bohužel, dalších spolubojovníků jsem se nedočkala.
Nevadí, i tak jsem se těšila na několik lidí, se kterými jsem se měla potkat.



Je hezká, trochu chladná sobota 8.10.2016. Vyrazili jsme už brzy odpoledne, abych měla na vše čas a neletěla zase na posledních chvíli jako na půlmaratonu. Zašli jsme si na kafe a polívku do restaurace na náměstí. Kafe miniaturní, polívka ne moc dobrá, ale což, stanou se horší věci. Procházka centrem města mi zlepšila náladu, cítila jsem, že dneska si to opravdu užiju. Než to všechno vypuklo, potkali jsme se s naší Soběslavskou skupinkou (Gábi, Fanda, Marťa, Martin a Pavel), v rychlosti jsme se pozdravily a povzbudily s Pavlínou z ČB a hlavně jsem se konečně osobně poznala s člověkem, kterého obdivuju za to, co dělá a jak to dělá. Je to Johny Alaskan - "táta" Rozběháme Česko, protože jak on sám říká - tenhle projekt je jeho dítě a já jsem strašně ráda, že můžu být jeho součástí. Během našeho povídání musel už ale běžet pryč - na rozcvičku, kterou vedli společně s Míšou z Vimperka. Paráda, rozcvička, aspoň se zahřeju - šla jsem hned za Johnym, moc lidí tam ještě nebylo, Míša nás povzbuzovala, ať jdeme dopředu - a tak jsem skončila v první řadě. A přede mnou kamera ČT. No paráda, zkouším se tvářit a cvičit co nejlíp, abych v tý televizi vypadala pokud možno normálně :-) Rozcvička byla výborná, zahřáli jsme se, jdu vystát frontu na záchod a do startovního koridoru se snažim vecpat asi dvě minuty před startem. A tady zavládl trošku chaos. Nafukovací oblouky nad koridorem se z nějakého neznámého důvodu vyfoukly a popadaly na lidi, zbývající čas do startu nikdo nechápe jestli přibývá nebo ubihá, i sám moderátor je z toho trochu znervózněn, ale najednou 10, 9, 8, 7,... START!

Trať už mám tolikrát proběhnutou, že mě na ní nemá co překvapit. Že je úzká a špatně se předbíhá? Jooo, už několikrát jsem si říkala, že si mám stoupnout před startem víc dopředu, abych se tam nemusela procpávat během prvního půl kilometru. Ale nee, já se nepoučím. Vůbec jsem nechtěla běžet na čas. Ale kdyby to bylo pod 30min, byla bych ráda. Po prvním náročném kilometru mi hodinky hlásí čas 5:27. Můj osobní rekord na 1km - ta euforie a běh s davem dělá zázraky. Teď už vím, že mi stačí si pohlídat, abych měla všechny další kilometry pod 6min. Povedlo se - v cíli na mě na hodinkách svítí "Nový rekord 5km - 28:54" A je mi fajn, cítím, že jsem měla ještě rezervy a neběžela na max. Dostanu medaily na krk, napiju se a jdu se převléct, začínám se klepat zimou. A je mi hrozně dobře. Přesně tohle byl můj cíl - zaběhnout to na pohodu, abych v cíli nepadala na hubu (pardón) a osobáček jako bonus k tomu.

Jdeme se podívat na start NN Night run 10km, zafandíme na trati i v cíli těm "našim" i cizím a jdeme na vyhlašování vítězů v jednotlivých kategoriích.
Jak se ukázalo, Night run je férový pořadatel a jak slíbil, tak udělal - já najednou slyším z reproduktorů na budějovickém náměstí "A vítězkou v kategorii Blog run se stává Marcela Procházková". Jako že faaakt? Tam jako fakt mám jít? Haha, směju se a vyšlápnu pár schůdků na pódium a už stojím na stupínku s číslem 1! Mazec! Já na stupních vítězů! Pořád se usmívám jak blbeček a pan moderátor si myslí, že by bylo asi hrozně fajn se mnou udělat rozhovor... "Běželo se mi výborně, trať znám dobře, takže mě nic nepřekvapilo, možná ty mosty a ten houpací je uplně nejlepší... Ano, určitě napíšu článek, Ano, děkuju, příští rok určitě poběžím zase." Zlatá medaile mi visí na krku, v ruce taška plná Avonu a poukázka na nákup zboží od CEPu (super, aspoň si konečně koupím kompresky). Už chci odejít, ale pan moderátor mě zastaví, prý ještě potlesk. Ježiš, oni mi ty lidi opravdu tleskají....uff, a jdu dolů.




A můžeme ject domů :-)
Od rána jsem se těšila, že si po závodě dám pivo. Ale tenhle zážitek mi vlil do těla tolik euforie a nadšení, že jsem si připadala jak když si frčím na nějakých drogách ještě několik hodin potom a na nějaké pivo jsem úplně zapomněla.

Děkuji Night runu, za skvělé zážitky!









 Na závěr nesmím zapomenout na jedno krásné setkání. V převlékárně jsem se seznámila s moc milou paní a její holčičkou, která je vážně nemocná. Jitu, držím pěsti, ať je co nejlépe a vím, že ty se nikdy nevzdáš a jste velké bojovnice obě dvě. Věřím, že jsme se neviděly naposledy a ještě spolu něco zažijeme :-)






A tak se dnes splnil se o zlaté medaili

úterý 23. srpna 2016

Kam se chystám....

Léto bude pomalu končit, užila jsem si ho běháním i neběháním a už na sobě začínám pociťovat, že jak se přehoupne podzim, začnu být nervózní z příští sezony - bude proč být nervozní.

Ale njedřív je potřeba zakončit tu letošní sezonu. A jak jinak než doma na jihu - už potřetí na Night run České Budějovice. Před dvěma roky to byl můj úplně první závod, kde jsem 5km běžela hlavně s cílem doběhnout do cíle. Dneska už vím, že tahle série běžeckých závodů není o překonávání osobních rekordů, ale o zážitku. Potkat tu lidi známé i neznámé a hlavně si to užít. Užít si chci celý den i s dětmi, takže je čeká RWE Kids cup - dětské závody kolem náměstí. Připravený je ještě Boch family run - nezávodní rodinný běh. Jako poslední odstartuje hlavní závod na 10km a já se jako vždy vydám na trasu dlouhou 5km, kde je hlavním partnerem Avon a výtěžek jde na podporu boje proti rakovině.


"WE ARE FAMILY" je koncept, který zapojí do běhu celou rodinu.



S kým se zase v Budějcích uvidím? :-)

pondělí 8. srpna 2016

Úspěšný červen


 4.6. Runczech půlmaraton České Budějovice

Chtěla jsem začít tím, že Českobudějovický půlmaraton je moje srdcová záležitost...ale když tak o tom přemýšlím, říkám to u čím dál víc závodů. Některé proto, že jsem byla na prvním ročníku, nekteré proto, že je to v "tom" městě nebo v "ten" den. Prostě miluju všechny závody a  asi každou chvílli pro mě  bude nějaký ten TOP.
V Budějcích to letos bylo takové...jak to říct...normální. Nic zajímavého se nedělo ani před závodem, ani po ani během něj. Připravila jsem se na něj, odběhla ho a zase jela domů. Trochu mě to mrzí, že to musím takhle napsat, ale je to tak.
Marně jsem doufala, že nebude takové horko jako loni. Při startu v 19:00 bylo asi 26°C. Naivně jsem si myslela, že deštík, který se přes centrum Českých Budějovic přehnal asi půl hodiny před startem, bude příjemný. Vůbec ne - vzduch byl jako ve skleníku, pot ze mě začínal kapat možná už když jsem probíhala startem.
Trasa byla oproti loňské trochu upravená, předávky štafet byly jinde, za což tedy velké plus. Nicméně část trasy průmyslovou zónou zůstala, běžci už byli po trati dost roztahaní a tak jsem se cca od 11. do 17. kilometru potýkala se svou psychikou a hlavně bolestí kolene. Vůbec poprvé na závodu jsem se u občerstvovačky na 17.km zastavila a chvilku jsem přemýšlela, že končím, že to prostě nedoběhnu. Boj o čas jsem vzdala a bojovala sama se sebou. Naštěstí mě při mých pochybách poplácal po rameni běžec, který mě předbíhal a něco, zřejmě hrozně povzbudivého, mi řekl. Tak jsem tedy sebrala všechny síly a doběhla. Vzala jsem medaily, fólii a jela domů.

A konec už znáte.... PŘÍŠTÍ ROK BĚŽÍM ZASE! ...





22.6. - T-Mobile olympijský běh Červená Lhota > Kardašova Řečice





25.6. Jindřichohradecký půlmaraton

Tuto akci může jednoznačně prohlásit za nejpřekvapivější závod sezony. První ročník bývá většinou velkou neznámou jak pro pořadatele, tak pro účastníky. A tenhle den se opravdu povedl.
Už týden před závodem začaly hrozná vedra, děsila jsem se dalšího závodu v horku. Připravovala jsem se tedy nejen fyzicky, ale i novým oblečením. Pořídila jsem si novou podprsenku, tílko, ponožky a kšiltovku. Všechno "climacool". A těšila jsem se jak tu svou funkční výbavu v tom horku vyzkouším. Vše opravdu fungovalo skvěle. Do šestého kilometru. Sluníčko a 35°C vystřídala bouřka a kroupy. Jediná část mé výbavy, která od této chvíle fungovala nejlépe byla kšiltovka. Díky ní mě kroupy netloukly přímo do hlavy a obličeje. Kupodivu nikoho ani nenapadlo zastavit. Ta atmosféra, která na trase zavládla byla naprosto nepopsatelná. Po deseti kilometrech v děšti jsme všichni táhli za jeden provaz a jediné naše přání bylo dostat se do místa cíle, kde se vyždímeme.
Trasa závodu byla pro tyto podmínky naprosto geniální. Lesy, pole, louky, občas nějaká silnice, ale většina byl terén. Nejdříve jsme se snažili loužím vyhýbat, ale nemělo to smysl. Takže hurá lesem z kopce dolů, kde se valilo 15cm vody, nebylo vidět na zem, při každém kroku jsem doufala, že pod tou vodou není díra, kořen nebo cokoliv, kde bych si mohla zlámat nohy. Po výběhu z lesa se před námi otevřela pěkná velká louka. Vody skoro po kolena. A my všichni jak nějací blázni jsme se se smíchem tou vodou brodili k dalšímu lesu s další řekou vody.
Na 15.km vysvitlo sluníčko, nechalo nás na chvilku nasát svoje paprsky a vysušit pár kapek z totálně nacuclého oblečení. Ale dost, stačilo. Od 18.km další bouřka, další kroupy, vítr, spousta vody z nebe. Další stovky ran od těch malých kulatých ledových kuliček. Čas přestal hrát roli už dávno. Terén a podmínky byli sice náročné, ale jak jsem běžela pomalu, fyzicky jsem byla naprosto v pohodě. Na každé občerstvovačce jsem zastavila, prohodila pár slov s ostatními, nacpala do sebe banán a běžela dál.
Kroupy ustaly, hromy a blesky se také přesunuly jinam. Do cíle mě doprovodil už "jenom" mírný deštík.
Čas? Asi 2:30...nepodstatný. Ale ten zážitek!
Už se těším na příští rok, že poznám trať třeba i za sucha a i kdyby nás zase nějaká ta bouřka vypekla, tak to bude super :-)




Můj dortík k narozeninám



úterý 17. května 2016

Když nemůžeš, přidej!

Krásný jarní den, počasí vyšlo na jedničku a díkybohu i moje zdraví se tentokrát rozhodlo, že mi Run Tour nepřekazí jako loni, kdy jsem dva dny před závodem dostala zápal plic. Takže hurá - vyrazili jsme si do Budějc užít den. Nejdřív jsme se podívali na dětské závody ve snaze vzbudit i v těch mých zájem a soutěživost, abych je příště mohla konečně přihlásit taky. Dejme tomu, snad se to jakž takž povedlo. 

O hodinu později přišel čas mého startu. Tady nastala první chyba - podcenila jsem teoretickou přípravu a ještě když jsem stála ve startovním koridoru, jsem nevěděla kterým směrem se vlastně startuje a do jaké ulice se poběží. No nic, rozkoukám se a jako vždy se přidám k davu. Tentokrát byl opravdu "hustý". A to doslova. Nevím, jestli to přišlo jenom mě, ale měla jsem pocit, že mě někdo umačká, ušlape nebo si přinejmenším nohy pošlapu a zpřerážím sama. Po výstřelu jsem startovní čárou proběhla celkem brzy, ale přišlo mi, že spíš rychle jdu. Těch lidí tu bylo tolik, že se nedalo vůbec běžet. A k tomu ty kostky na cestě. Ty mě začínají na těhle městských závodech vážně vytáčet.


Ještě na náměstí mi fandila moje rodinka - to plácnutí rukou je jako zázračný elixír, který mě žene dál. Bohužel v tuhle chvíli jsem měla pocit, že mě nic nikam nedožene. To tempo bylo prostě hrozný. Začala jsem se smiřovat s tím, že dnes neběžím na čas. Že se jen tak proběhnu, s někým pokecám, třeba potkám na trase Jakuba Koháka, který také běžel závod na 5km. Asi po půl kilometru jsem dostala odvahu podívat se na moje skvělé, úžasné, dokonalé, nádherné (Ano, miluju je!) Garminy. A teď ten šok - tempo asi 5:45. Nechápu, nevěřím, chce se mi brečet, že se hodinky rozbily. Dobře, kašlu na hodinky, na čas, prostě běžím podle sebe. Najednou pípají a vibrují a oznamují uběhnutý jeden kilometr. Malou chvilku váhám jestli se podívat...samozřejmě zvědavost zvítězila a já málem zakopnu, když vidím 5:38. Nechápu - takhle rychle jsem nikdy neběžela ani z kopce a teď v takových podmínkách, které tu byly takový čas. 


Vrací se mi do žil optimismus i víra v mé Garminy a začínám běžet na čas. Nekoukám napravo nalevo, tady se kochat nepotřebuju jako v Praze, tady to znám. A běžím jako o závod. Vlastně ne "jako" - běžím o závod sama se sebou. A do posledního metru nevím, jestli mě moje vlastní tělo nezradí a já vůbec doběhnu a jestli, tak za kolik. Tělo ale zradit nemůže. Ne, když JE TO V HLAVĚ!                                                                                                                                             
 Celé ty 4 kilometry vidím jenom číslo 29. Doběhnout tak, aby čas začínal na tohle číslo - poprvé na závodě pokořit 30minut. Když mi hodinky po každém kilometru hlásí čas a tempo začínám věřit, že to dám. Když přišla krize, chtělo se mi křičet KDYŽ NEMŮŽEŠ, PŘIDEJ!
A ono to fungovalo.                                                                                                                                                              
Dohnala jsem sama sebe do cíle v čase 28:57. 

Radost neskutečná, dostávám krásnou žlutou medaili na krk, snažím se chytit svůj ztracený dech a srdeční tep. Najednou to přišlo....to co jsem očekávala před dvěma týdny na půlmaratonu v Praze. Jenže teď to bylo horší, vůbec jsem to nečekala. O to víc mě všechny ty emoce srážejí na kolena. A tak tam klečím (na těch zas*aných kostkách), řvu, slzy mi tečou proudem a já nevnímám nic kolem.

Proč? Pro všechno! Pro radost z vítězství nad sebou sama. Pro bolest v nohách a v srdci. 

A ON mě drží, zvedá ze země a utírá slzy...



neděle 1. května 2016

Sportissimo Prague Half Marathon - 2.4.2016

Někdy mám pocit, že na všechny ty moje zážitky brzy nebudou stačit články, ale budu potřebovat celou knížku. Začíná toho být nějak moc. Přestávám se vysmívat všem těm trapným nekonečným seriálům a telenovelám, kterými nás zahlcují televizní stanice. Přijde mi, že jsem taky součástí nějakého nesmyslného scénáře. A kdybych věděla, kdo ho píše, tak mu bez váhání vrazím nůž do srdce, střelím kulku mezi oči nebo mu aspoň dám pořádnou ránu pěstí.

V září 2015 jsem se téměř ihned po spuštění registrací přihlásila a začalo sedm měsíců čekání, příprav, těšení se, nervů, očekávání. Dělo se toho ve mě i kolem mě tolik... Tolik změn a životních zlomů. Nový přítel, mamky nemoc, stěhování, děti ve školce, já v práci 14-17 hodin na směny. Ale to nejhorší, co mě mělo úplně zlomit přišlo 1.4.2016. Ano, přesně den před mým vysněným závodem, vrcholem mého dosavadního běžeckého života. Bohužel to nebyl apríl, nebyl to žert, nebyl to ani sen, ze kterého jsem se ještě neprobudila. Stalo se to, že v ten den mi umřel tatínek.
Byl pátek 1.4., já byla v práci, každý si dělal srandičky, smáli jsme se - byl přeci apríl. A pak ten telefonát. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že to je vtip, byl by totiž opravdu dost hloupý. Volám kolegyni, aby to vzala za mě, sedám do auta, jedu k mamce. Potom spousta telefonátů, zpráv. Do toho chaosu se najednou mamka zeptala: "Ten půlmaraton zítra snad nepoběžíš, že ne?" Sama ale i bez mé odpovědi věděla, že poběžím. Že jsem stejnej paličák jako taťka a když si něco vezmu do hlavy, nic mě nezastaví. A tak jsem teď řekla mamce "POBĚŽÍM - kvůli němu - protože vím, že on by to chtěl a jako vždycky by mě podporoval." Řekla jsem to nahlas, hrdě, s pýchou a největší pokorou. A přesně tak jsem se o 20 hodin později postavila na start.

Připraveno na start

Večer jsem si sbalila batoh, nařídila budíka na 4:00 a totálně vyčerpaná usnula. V sobotu v 5:30 ráno jsme s mamkou a Mírou vyrazili do Prahy. V 7:00 parkujeme na Chodově a MHD se vydáváme na Karlovo náměstí. Tady je Všeobecná fakultní nemocnice, kde taťka umřel a my si tam měli vyzvednout jeho věci. Shoda náhod a okolností, že to bylo právě tady, asi dva kilometry od startu mého závodu. Ještě ve čtvrtek jsem mu říkala "A nezapomeň se v sobotu koukat z okna, támhle u řeky poběžím." Odteď už se na mě bude navždycky dívat odtud, kde ho nic netrápí.


A jsme tu - u Rudolfina, kde všechno začíná a končí. Celých sedm měsíců jsem se na to těšila a teď tu jsem. Já a dalších 11 500 lidí, kteří dnes chtějí uběhnout 21 kilometrů. Absolutně nemám čas o něčem přemýšlet. Všechno dělám automaticky a s davem. Na záchod, převléct, připnout startovní číslo, rozloučit se, vyslechnout poslední pokyny od maminky a přítele "Neblázni, nechceš si to rozmyslet? No dobrá, tak to ale nepřeháněj, ať to s tebou nesekne. Budeš opatrná že jo? Kdybys nemohla, tak prostě klidně zastav a skonči to. No jooo, tak běž aspoň pomalu, ať to do toho cíle doběhneš." Oba je líbám, objímám, jak kdybych měla běžet přes půl světa. S davem se přemisťuju do svého koridoru L - pro Lemry, Lemply a Lenochy :-D Je to úplně poslední písmenko označující startovní koridor. Bože, je tu fakt hrozně lidí, tak strašně moc, že jsem v nějaké ulici a ani nevidím na start, jenom díky rozmístěným reproduktorům tuším, co se tam děje. Ale ty lidi jsou strašně fajn - ať se otočím kamkoliv, všude je někdo, kdo je ochotný prohodit pár slov, zasmát se nebo se jenom mrknutím navzájem povzbudit.

A je to tu - VÝSTŘEL! Z reproduktorů zní mě už známá Vltava. Čekám slzy jako v Budějcích - a nic - ok, to určitě přijde později. Asi se ve mě hnulo sebevědomí a cítím, že bych snad nemusela být úplně nejhorší, tak se nenápadně snažím procpat víc dopředu. Dav se pomalu sune ke startovní čáře. A najednou kolem mě plno smíchu - o zábavu se starají dvě slečny - vodičky - s vlajkami 2:30. Paráda, to je můj čas, na ten chci běžet. Budu se jich držet a navíc to vypadá, že s nima bude sranda.
Startem pomalu probíhám o 13 minut později než Keňani a naši nejlepší běžci. A pořád je tu ten hroznej dav lidí... sakra, kudy mám běžet? Všude lidi, kostky na silnici, tramvajové koleje,ostrůvky uprostřed silnice, chodníky s průchody. No motám se tam pěkně, zbytečně ztrácím spoustu sil. Holky vodičky jsem za sebou nechala asi po půl kilometru a ženu se tratí svým vlastním tempem. Nebo spíš mám pocit, že to není úplně moje tempo. Že se do mě převtělil někdo úplně jiný a já sama nevím co se sebou a co mám dělat. Běžím jako nikdy v životě. Cítím tu obrovskou sílu shora - od něj!

V hlavě mi zní "Blbče, zpomal, tohle tempo nevydržíš, takhle se do cíle nedostaneš." Ale nejde to - nejde zpomalit. Lidi kolem tratě fandí, na 10.km se mi v té spoustě lidí podařilo najít Míru a tak k němu běžím a plácáme si a povzbuzuje mě. O kilometr dál se trasa kříží v místě startu a tam zrovna vyhlašují vítěze - Ano, ti první už dávno doběhli :-)
A mě je hrozně fajn, nic mě nebolí a tak se kochám Prahou, občas si plácnu s fandícími dětmi, dobrovolníky, prostě si to užívám. Míjím ukazatele počtu kilometrů - 13, 14, 15, 16, 17, 18 - jakože cože??!! Kde je nějaká krize? Proč pořád běžím jak smyslů zbavená a předbíhám tolik lidí? Možná jsem se tolik soustředila na to, že na 17.kilometru má přijít krize, že nakonec opravdu přišla. Sice o trochu později, ale přišla. Na 19.km mě přestávají poslouchat nohy. Jakoby nebyly moje. Je tak těžký je přinutit k pohybu, k rychlejšímu pohybu. Chodidla mě pálí, ruce bolí, dýchám jak kdyby mi měly prasknout plíce. Bolí to. Hrozně moc to bolí. Chce se mi brečet. Ukazatel 20km. Už jenom jeden - to musíš dát, tak makej! V duchu si nadávám, řvu sama na sebe, hecuju se. Ten poslední kilometr je nekonečný, mám pocit, že se do cíle nikdy nedostanu. Poslední most před cílem a nečekaná a o to lepší pomoc od Oubramů a Kolbů - Díky moc!



Tisíce lidí kolem, kostky na silnici...Hlavně se teď nepřerazit... Ostrá zatáčka do cílové rovinky. Nechápu, kde se tam vzal, ale je tam Míra, mává mi, já jemu, posledních asi třicet metrů zasprintuju...a jsem tam. Teď už fakt čekám ty slzy. A zase nic. Na krk dostávám medaili, na ruku náramek, do ní igelitku s matonkou, přes sebe termoizolační hábit, spoustu ionťáku a banánů. Chci si sednout, ale opět mě unáší dav dál na konec cílového prostoru. Ještě že tak, kdybych si sedla, už se nezvednu. Našla jsem mamku s Mírou, převlekla se, počkala šílenou frontu na vyrytí času na medaili. Na Chodově v Potrefené huse jsem si za odměnu dala pořádnej dlabanec a jede se domů. Žádná extra velká únava, žádnej kolaps, jenom euforie. Děkuju sama sobě za poslední tři měsíce tréninků, za naběhané stovky kilometrů.

A děkuju tobě, TATI - za všechno na světě!

Na krku mi hrdě visí nádherná medaile s časem 2:16:41.






Cestou v autě přemýšlím, vzpomínám.... Bylo to takové jak jsem si představovala? Užila jsem si to, jak jsem chtěla? NE! - Bylo to mnohem víc! Bylo to tak moc, že nevím jestli se tomu ještě někdy nějaký závod vyrovná. Co tenhle zážitek může překonat? Snad jenom... Ale to je zatím tajemství :-)





úterý 15. března 2016

Táborský trail

Mám za sebou 3 závody, všechny silniční, městské, s účastní stovek až tisíců závodníků. Když jsem se dozvěděla o akci pořádané partou nadšenců jenom kousek od domova, které se má zůčastnit přibližně stovka lidí, neváhala jsem. Trailový běh jsem si vždycky chtěla vyzkoušet v nějakém pořádném terénu a ještě když to bude pro dobrou věc. Celá akce byla totiž charitativní - veškerý výtěžek putoval Honzíkovi do Českých Budějovic. 
Honzík je devítiletý chlapec, u kterého bylo diagnostikováno jedno z nejhorších svalových onemocnění - Duchennova svalová dystrofie. V České republice a vůbec v celé Evropě neexistuje bohužel žádná léčba a úmrtnost dětí s touto nemocí je téměř stoprocentní. V Tel Avivu existuje experimentální léčba, která je velmi drahá. Honzík je třetí dítě na světě s touto nemocí, které může léčbu podstoupit.

V lednu a únoru jsem se začala soustředit hlavně na přípravu na Pražský půlmaraton. Rapidně jsem zvýšila objem naběhaných kilometrů, časy se nějak samy od sebe trošku zlepšily, takže celkově spokojenost, nadšení a těšení se do Prahy, kde si chci půlmaraton hlavně užít a kochat se. Poslední dva týdny jsem běhala víc po lesních a polních cestách a trénovala kopečky, tak jsem si myslela, že trail v Táboře dám v pohodě. Jenže, jak sama ráda říkám - "Myslet, znamená hovno vědět." 

Tak tedy pěkně od začátku...
Do Tábora jsem se vydala se svojí kamarádkou Nikolou a jejím přítelem Petrem z Budějc. Do této doby jsme se "znaly" jenom přes Instagram a Facebook a jednou jsme se potkali na závodech v ČB. Je to fajn, když máte s kým sdílet běžecké zážitky, když vám někdo rozumí a můžete prostě probrat běh od předu dozadu.
Já, Nikola, Petr před startem
Lužnice přímo u startu
Atmosféra u Žižkových lázní přímo u Lužnice byla příjemná a přátelská úplně od začátku. Zaregistrovali jsme se, dostali startovní číslo, převlekli se a šli na kafíčko. Start byl opožděn asi o půl hodiny, ale nikomu to nevadilo. Nejdřív odstartoval závod na 12km, 5 minut po něm "moje sedmička". I když chvílema jsem si nebyla jistá jak daleko vlastně poběžím, pan pořadatel totiž neustále hlásil, že "teď se na start připraví pětka" a podobně. Když to bylo asi po páté, všichni se jen smáli a hromadně ho opravili. Opět super atmosféra.


Šli jsme se tedy připravit na start, který jsem vlastně nevěděla jestli začíná už "tady" nebo o 20 metrů dál. A tak jsem šla a šla....a najednou přede mnou Karel - pořadatel. V hlavě mi probleskla slova z emailu, který přišel pár dní před závodem - "Prosíme, abyste zhodnotili vaše schopnosti a na startu se zařadili tak, aby vás rychlejší běžci nemuseli předbíhat." No jistě, takže Marcelka si stojí asi tak v první desítce, za ní dalších asi 50 lidí. Chvilku přemýšlím, že bych vycouvala, ale moc příležitosti k tomu už není.
3...2....1...START! Karel odstartoval závod zapálením petardy - opět smích všech, kdo to viděli z bezprostřední blízkosti jako já. 

Na cestě široké asi dva metry se snažím běžet co nejvíc u kraje, aby mě ti rychlejší mohli předběhnout. Čekala jsem, že jich bude víc, ale nikdo se moc dopředu nehrne. Možná jsem se bezhlavě snažila udržet tempo, i když jsem myslela na to, že to nesmím přepálit, abych dala pak ty kopce. Po boku s Petrem jsem doběhla k prvnímu stoupání. Do teďka bylo úplně jedno jestli jsem tempo přepálila nebo ne. Snaha do kopce běžet mě opustila asi po třiceti metrech. Ti co opravdu běželi byli už dávno přede mnou, v mé blízkosti neběžel už vůbec nikdo - všichni šli. A tak jsme si pospolu funěli do toho hroznýho krpálu, zakopávali o kameny, kořeny, o svoje vlastní nohy a ještě házeli "úsměvy" směrem k fotografům. 

Můj první "úsměv" v prvním kopci






Ufff, první kopec zdolán! Zastavila jsem se, vydýchala, počkala na Nikol. Ještě kousek jsme šli a shodli se na tom, že jsme při tom výšlapu myslely na Honzíka, který je na tom mnohem hůř a že to děláme pro něj a vyšlápnout nějakej kopec není vlastně nic až tak hroznýho. Znovu jsme se rozběhly, chvilku rovinka, kopeček dolů. Chtěla jsem s Nikol běžet ještě dál, ale z toho kopečka se mi to rozběhlo a tak jsem to prostě pustila a "letěla". Pak zas kopeček nahoru, ale krátkej, tak jsem trošku mákla, někoho asi i předběhla - konečně uplatnění mých tréninkových výběhů kratšího kopce. 
Seběh dolů k občerstvovačce, trošku jsem se bála, že si namelu, ale to jsem ještě netušila, že to byl ten nejjednodušší běh z kopce dolů. Ještě než jsem občerstvovací zastávku viděla, v hlavě mi blikalo "Chci jonťák! Chci jonťák!" A najednou slečny držící kelímky hlásají "Voda, banány, jonťák". Neriskovala jsem, že čapnu kelímek a vyleju ho na zem nebo na sebe, v klidu jsem zastavila, napila se, zeptala jsem se kam jim ho mám vrátit a běžela jsem dál. Pokračovala cesta dolů. Kopec nebyl moc prudký, takže se tady dalo dobře odpočinout a nabrat síly - nebylo to k ničemu - kilometr na to už jsem se zase málem plazila hubou po zemi. Ale cestičku z kopce podél potůčku jsem si užila a přeskakovala kameny a dřevěné lávky s ohromnou lehkostí. No dobře, spíš těžkostí, ale v tu chvíli mi bylo fakt dobře :-) 
Netrvalo to dlouho. Jen kousek podél řeky. Doběhla jsem jednu paní a doslova jí funěla na záda. Když už to asi nemohla vydržet, zeptala se jestli chci pustit před ní. Předběhnout totiž nešlo, cestička byla akorát pro jednoho... "Ne, dobrý, dík, já se potáhnu za tebou." Až za chvilku mi došlo, jaká byla blbost to co jsem řekla, takže jsem navrhla, že se u skály vyměníme a potáhnu já jí. U skály se uhla, já jí předběhla a snažila jsem se držet tempo, abych jí opravdu táhla. Snažila jsem se asi moc, protože po nějaké chvíli jsem jí úplně utekla a doběhla další paní přede mnou. 
Ono to vypadá, že jsem tam běžela skoro sama, ale opravdu jsme měli už dost velké rozestupy a těch 100 lidí se na 7km docela dobře rozháže. Takže i tuhle další paní jsem předběhla, ale těsně před ostrou zatáčkou a dalším brutálním kopcem vzhůru. A tak jsem se teď ptala já jí jestli chce pustit přede mě. Nechtěla, zůstala až do konce někde za mnou. V tomhle kopci jsem poprvý začala nadávat. Jako fakt vážně a nahlas. Nohy bolely, sotva jsem dýchala, bláto pod nohama. Najednou jsem se začala přibližovat k větší skupince lidí a hrozně mě to nakoplo. Nahoře už jsem opět házela úsměvy do foťáku - teď už doslova. Povzbudit sama sebe, dělat si ze všeho srandu a nebrat to tak vážně je prostě moje :-)



Přesně na tomhle místě se spojovala zpáteční trasa běžců na 7 a 12km. Kolem mě začali probíhat chlapy, co běželi dvanáctku. Já měla pocit, že skoro sprintuju, makám jako blázen a oni jen tak na pohodu proběhnou kolem a během pár vteřin už jsou bůhví kde. 
Teď trošku dolu, trošku nahoru, rovinka...ani nevím. 
A to "nejlepší" na konec. První kopec, který se na začátku běžel nahoru se teď běžel dolů. Nejhorší část celé trasy. Až tady jsem naplno pocítila, že horší je brzdit z kopce dolů než ho vyfunět nahoru. Prostě masakr - řítím se dolů, snažím se šlapat tak, abych si na kamenech nezlámala nohy, abych se někomu nepřipletla do cesty a nesejmul on mě nebo já jeho. Bylo to docela nebezpečné, protože okolo mě pořád probíhali běžci z 12km a asi tak dvoumetrovými kroky letěli z toho kopce jako by nic. Ubrzdit rychlost, nezlámat si nohy, nerozbít si... ústa - to byl v tu chvíli jediný cíl. Bolí mě stehna, holeně, záda - zase nadávám a chci řvát ať už je konec.
Jsem dole, do cíle pár set metrů podél řeky. Lidi, fotograf, kamera, poslední úsměvy a vítězná gesta. A já jsem nečekaně úplně v pohodě. Prostě jen skvělý pocit, žádná extra únava, vyčerpání, jenom radost.  
Čas 53:53, tempo 7:39min/km
Nikola s Petrem doběhli ruku v ruce cca 3 minuty po mě.

Doběhnuto :-)

Jsem hrozně ráda, že jsem se prvního ročníku tohoto závodu zúčastnila, na příště ty kopce trochu víc potrénuju :-)

 Jelikož šlo o první ročník a charitativní účel závodu, snad všichni účastníci odpouštěli pořadatelům drobné nedostatky v organizaci. Začalo to zdržením u registrací, zpožděným startem, prý nedostatečným značením trasy, kde někdo zabloudil, a nakonec trochu nejasným vyhlášením vítězů. Ale čert to vem, hlavně že si to všichni užili :-)