Všechno je jednou poprvé

Sobota 11.3.2017 byla dnem spousty mých "poprvé". Dopoledne jsme s mamkou vyrazili do Mladé Vožice na 3. vožický vytrvalostní běh. Už tady začíná první "poprvé". Nikdy jsem se tohoto závodu nezůčastnila, ani jsem vlastně nebyla ve Vožici. Ač jsem tomuto závodu nepřikládala nějaký velký význam, stal se dalším nezapomenutelným. Je to už čtvrtý takový závod, který mě přesvědčil, že tyhle malé, nekomerční akce, ale o to víc organizované s čistým nadšením a láskou k běhu, jsou ty nejlepší.

 V Mladé Vožici nás vyběhlo a myslím, že nakonec i doběhlo celkem 74. Skvělá přátelská atmosféra, hlavní organizátor Jindřich se snažil popovídat snad s každým a přitom ještě hlídat, kontrolovat a řídit to všechno.

Start byl jinde než zázemí závodu, takže jsme se tam museli pěšmo přesunout, aspoň jsme se stihli seznámit a popovídat. Na startovní "čáře" jsme se seřadili asi do tří řad a po Jindry "3...2...1...start!" jsme se spustili z kopce dolů. Vůbec jsem netušila jaká trať mě čeká. No a tak mě tedy rozsekal hned první kopec dolů. Byl to takový šupec, že jsem se bála to pustit a tak jsem brzdila a brzdila a nohy začali bolet už po prvním kilometru. Sotva jsem se rozkoukala, kopec nahoru. Ale faaakt dlouhej. Když jsem koukla za sebe, bylo tam podle mě ještě tak 15 lidí. Pohoda, kopec si pěkně vyšlápnu, není kam chvátat. Holt, co si budeme povídat - holka od Lužnice není na kopečky zvyklá.Nahoře na kopci sotva lezu a pletu nohama a někdo na mě křičí "Poběž, poběž, ať máš pěknou fotku" - No jako to byl fakt nápad stoupnout si s foťákem na tohle místo :-) Nicméně jsem posbírala síly, rozběhla se a panu fotografovi zamávala. Vůbec ale nechápu, jak je možný, že na tý fotce vypadám jako, že fakt běžím a jsem úplně v pohodě.

Asi 50 metrů za touhle fotkou byla občerstvovačka a zároveň dělení tratě. Zastavit, napít, vydechnout...začínají dobíhat ti za mnou a běží na trasu 7km. Já se rozbíhám na svoji trasu dlouhou 14km. A tady začal můj boj - fyzicky i psychicky. Všechno špatně. Trasa strašná, lesní cesta samej kamen, kořeny, bláto, z kopce dolů, takže zase brzdit. Víc jsem opět šla než běžela. A v těch chvílích, kdy jsem zrovna běžela přicházel problém, který jednou potká každého běžce... Kdo zažil, už ví o čem je řeč, ostatní si snad domyslí. Co teď? Přece celou cestu nepůjdu? Za tím lesem by mohla být nějaká vesnice...A co když ne? Vůbec netuším kudy poběžím. Jsem v lese a...jsem tu sama. Počkat! Jsem tu sama? Jakto, že jsem tu sama? Neběžím špatně? Neměla jsem běžet jinudy? Ne, dobrý, jsou tu šipky na stromech. Ale kde jsou ti lidi co běželi za mnou před občerstvovačkou? PANIKA! Chce se mi brečet. Připadám si jak malý dítě, který se ztratilo v lese a nemůže najít maminku. A nejednou se otočím a za mnou není sice maminka, ale jede tam pán v reflexní vestě na kole. Uff, člověk! Nejsem tu sama. Až v tu chvíli mi to došlo - všichni, kdo běželi za mnou zahnuli na trasu 7km. Takže jsem teď poslední a za mnou už jenom pořadatel na kole. No bezva, to to můžu rovnou zabalit. Zpátky je to pořád blíž než dopředu, můžu se vrátit. Křeče v břiše mě donutí přemýšlet zase chvíli nad něčím jiným. Šišky, listy, jehličí, klacky... Ha! Mech! Zažívám své další "poprvé" a aspoň fyzicky je mi na dalších pár kilometrů líp. Pan pořadatel mě dojel a ujistil, že "to je v pohodě, běž v klidu". 

Na závody si zásadně neberu sluchátka, ale teď toho lituju. Stejně tak toho, že jsem si nevzala kompresky. Na co jsem já blbec myslela, když jsem se balila? 7km za mnou a strašná rovinka po silnici přede mnou. Nebaví mě to, chci to vzdát. V dáli vidím na křižovatce stát bílé auto, u něj pán a kluk, očividně čekají na mě, aby mi ukázali, že mám zahnout a neběžet rovně. V hlavě mám jedinou myšlenku - AUTO! Paráda! Končím, balím to. Řeknu jim, ať mě vezmou tím autem zpátky. Co je horší - vzdát to a přijet zpátky autem nebo doběhnout poslední? Daleko přede mnou nikdo není, šance, že někoho předběhnu je nulová. Když se nechám dovézt autem, můžu se nenápadně vytratit, aby si mě nikdo nevšim, aby o tom nikdo nevěděl. Blížím se k pánovi u bílého auta, zpomaluju a nejsem to já, kdo první otvírá pusu. "Pojď, jsi dobrá, máš za sebou víc než půlku. To dáš, vedeš si výborně. Tak pojď, pojď, dáš to." No přece jsem mu v tu chvíli nemohla říct, že jediný na co myslím, je jeho auto, který mě může dovézt zpátky k tomu mýmu. Jako kdyby věděl, co se mi odehrává v hlavě. Tomu pánovi na křižovatce u bílýho auta jsem strašně vděčná, že mě nenechal padnout a těma pár slovama mě popohnal do cíle.

A tak zase kopec nahoru, dolů, nahoru, dolů, snažím se myslet pozitivně. Když je mi při běhu ouvej, představuju si, jak dobíhám do cíle, snažím se cítit jako bych tam už byla. Tentokrát to vůbec nepomáhalo. Těžko se vizualizuje vběhnutí do cíle, když víš, že budeš poslední.

Na 9.km se začalo projevovat moje další "poprvé". V pátek jsem si koupila nové boty a nenapadlo mě nic lepšího než si je vzít v sobotu na závod. Zastavuju, boty převazuju, nohy bolí. Teď už to prostě doběhnout musím a bude to bolet ještě víc.

Pan pořadatel na kole se mnou solidárně drží tempo, v serpentinách poradí, že to mám vzít zkratkou přes les, pak chvilku rovinka, dostávám se zpátky do města a začíná mi být zle z představy, že budu muset vyšlápnout ten kopec, který jsem na začátku běžela dolů. Ztratit už nemám co, pomalu ho vyšlápnu. Přes město už se mnou pan pořadatel jede bok po boku, povídáme si a už se dokážu i smát. Zelenými vrátky do areálu u sportovní haly vjíždí kousek přede mnou - Koukejte všichni, vedu vám tu poslední. A oni všichni fakt koukají, tleskají mi a já s hlavou (a rukama) vzhůru dobíhám do cíle. POPRVÉ POSLEDNÍ

Nebyl to pro mě lehký závod, byl to tedy hlavně závod sama se sebou, ale byl to skvělý zážitek. Díky všem, kdo se podíleli na organizaci, díky "pánovi u bílého auta na křižovatce", díky pánovi na kole, který se mnou strávil několik kilometrů. Poděkování posílám i Martinu Svatkovi za výborný gulášek a Blance a Radce za pokec v šatně :-)

A věřte, že je lepší být v cíli poslední, než nevyběhnout vůbec.

Začátek sezony - Winter run

Konečně je pryč ta hnusná zima. Za prosinec a leden naběháno dohromady 45km. Zabte mě!

Nicméně únor už se s počasím polepšil a dovolil mi naběhat 102km, i když byl o pár dní kratší. Na první závod letošní sezóny jsem ale šla absolutně nepřipravená po té zimě. Byl to Winter run 4.2. v Českých Budějovicích. Počasí vyšlo naprosto luxusní, i když na částech trati byly ještě ledové pozůstatky. Na startu a potom i v cíli jsem potkala několik kamarádů, ani o zábavu nouze tedy nebyla. Naštěstí jsem od sebe neočekávala žádný extra výkon a brala jsem to jako takové přátelské proběhnutí a probuzení po zimě. S časem jsem byla v rámci možností spokojená, i když jsem věděla, že mám na víc. Trasu 4,28km jsem dala za rovných 26:00 s tempem 6:05min/km. Ač výkon nestál za řeč, povedla se mi moje nejlepší běžecká fotka - takže za ní panu fotografovi dík :-)

Sotva jsem stačila vydechnout, už se kolem mě začalo mluvit o dalším Winter runu, a to v Praze na Ladronce, který bude za 3 týdny. A tak jsem tedy i já přislíbila svou účast.

A to už jsem věděla, že v Praze ze sebe budu chtít vymáčknout lepší čas. Měla jsem na to tři týdny, abych se dostala po té ukrutně hnusné zimě do formy - do ještě lepší formy. A tak jsem zamakala a v den pražského Winter runu jsem cítila, že "dneska by to šlo".

Winter run České Budějovice 4.2.2017 - já, Jitka, Jarda

Do Prahy jsem se vydala s mým největším běžeckým parťákem - s Jituš a jejími dcerami. Cesta byla fajn, počasí bylo fajn, holky byly fajn, prostě fajn výlet.  Na Ladronce byla spousta lidí. No bodejť by ne, registrace byly vyprodané a všichni si přišli užít poslední závod ze série zimních běhů. Sluníčko sice svítilo, ale teplo rozhodně nebylo. A tak mě napadá věc s tím související - šatna. Pardón, ale ta se fakt nepovedla. Četla jsem od jiných účastníků názory, že šatna super - ale to teda nevím jestli byli v jiné než já. Za mě šatna velké mínus. To, že se musím převlékat, když je venku zima, to je jasný, to chápu... Ale že někoho nenapadlo tam dát aspoň lavičky a věci se musely pokládat na zem do bláta a při převlékání kalhot a bot jsme si museli šlapat na boty - to mě fakt dost znepříjemnilo jinak do té doby dobou náladu. No nic, výsledek splněn, na start jsem se dostavila včas.

Ještě cestou v autě jsem se chlubila, jak jsem v týdnu dala svůj nejrychlejší čas na 1km. Bylo to z velkýho kopce a já si udělala osobáček na 5:17min/km. A tak si teď připravená na startu říkám, že kdybych dala aspoň 1km za 5:30, budu ráda.

Ladronkou zní tradiční odpočítávání času a 327 lidí vybíhá na trať dlouhou 4,2km. Usmívám se jak to sluníčko co nad námi svítí, plácám si tlapkou s méďou Preventanem a přijde mi, že běžím nějak pomalu v tom davu. Zrychlím, prokličkuju mezi pár lidma, někdo zase předběhne mě, prostě klasických chaos prvního půl kilometru. Rychle kouknu na hodinky a zase radši zpátky očima před sebe. Ale přemýšlím, co že jsem to na nich viděla...to se mi asi zdálo, jsem se přehlídla. Za chvilku mi zapípáním oznamují uběhnutý 1km a ukazují čas 5:05. Nechápu! Absolutně tohle číslo nechápu! Vždyť před třema týdnama jsem se dostala sotva pod 6:00. Možná bych měla zpomalit, v tomhle tempu to konce nemůžu dát....no nic, běžím prostě co to jde, vždyť co jsou to ty  zbývající 3km. Probíhám do druhé půlky trasy prostorem startu a vidím, jak do cíle dobíhá Johny a i když sotva dýchám, musím se smát a na dálku mu fandím.

A je tu cílová rovinka - za trest. Zlatý Budějce. Jedna zatáčka, druhá a jsi v cíli. Ale tady? Cílová rovinka dlouhá snad půl kilometru? No tak tedy aspoň nějakých 200 metrů se snažím zamakat. V cíli máčknu na hodinkách STOP, nechám si pověsit medaili na krk - ta je moc pěkná, ale na hodinky nemám odvahu se podívat. A tak mě to začíná nějak dojímat a mizím někam za roh se vybrečet. A tak sama sebe dojímám, jak mám ze sebe radost a asi bych se měla spíš smát než brečet a jsem šťastná, že tady jsem a vím, že tohle všechno mám tak ráda...

Winter run Praha 25.2.2017 - naše Rozběháme Česko parta

Rychle jsem se vzpamatovala, napila, popovídala a začala mi být zima. Převlékat se tam co předtím jsem okamžitě zavrhla, takže jsem se vydala na záchody místní otevřené restaurace. Trefila jsem čas asi 10 minut před startem závodu na 8km, takže všichni byli tam a já měla záchody celé pro sebe. Paráda - sucho, teplo, zrcadlo a spokojená jsem šla povzbudit ostatní na start. Když už měli všichni odběhnuto, ještě jsme popovídali, vyfotili se a hurá zase domů.

Ale neboj Praho, uvidíme se 1.4. na půlmaratonu! 

Jo a trocha těch čísel na závěr:
4,17km, čas 22:50, průměrné tempo 5:29min/km, 28.místo v kategorii a celkově 97. z 327.
TO BY ŠLO! :-)